Cynik
texty: I. Samuelova 3,3b-10.19; I. Tesalonickým 5,1-9; Jan 1,43-51
písně: 16, 288
Vážené sestry, vážení bratři, pokoj vám!
Leckdo z vás si jistě všiml, že jsme letos náš Betlémek uklidili až dávno po Třech králích. Nebylo to snad tím, že bych lenil, ale proto, abych jej mohl ukázat dětem při hodinách náboženství. Děti tedy přišly, a tak jsme si povídali, co všechno tam je za figurky, jaké se k nim váží povídačky a co je ústředním tématem tohoto vánočního poselství. Dětem bylo mezi 12ti a 15ti lety, šlo tedy spíše o mládež. Proto jsem si řekl, že už je možná čas, pro osobní výpověď víry. Že nemusíme popisovat událost vánočního zázraku jen v tradičním jazyce. Proto povídám: „Jestlipak víte, proč narození Ježíše slavíme zrovna na Vánoce, koncem prosince?“ „Protože má narozeniny“, zněla celkem logická úvaha jednoho chlapce. „A co když vám povím, že se na datum Ježíšova narození přišlo někdy v 5.-6. století Dionýsem Malým?“ Nechápavé pohledy. „Proč myslíte, že zapalujeme svíce na adventním věnci? Proč je na Vánocích tak důležitá betlémská hvězda? Proč má svatá rodina aureolu nad hlavami? Vždyť každý, kdo zná Pana Ježíše, hovoří o něm jako o světlu v temnotě, protože Ježíš je naší cestou ven z každé naší patálie a neporozumění. Narození Ježíše je narození světla, které zahání každou tmu a každý strach. Narození Ježíše je konec všem našim úzkostem a hysterii, násilí i aroganci, cesta pryč z našeho hříchu. Proto křesťané, když přemýšleli, kdy budou slavit Ježíšovo narození, zvolili datum slunovratu, kdy se noc opět začíná zmenšovat, kdy denní světlo zase nabývá na síle…“ Vtom mi do promluvy skočila jedna z dospělého doprovodu dítek s tím, ať dětem neberu pohádku.
Ve mně by se krve nedořezal.
Snad se od křesťanů, od církve, od Krista neočekává, že bude povídat pohádky. To snad Kristus přišel, aby nám napovídal něco líbivého před spaním? Pohádku na večer, k pousmání, na dobré sny, a v průběhu dalšího dne zase naopak „skutečný život“!? Tohle není Kristus, to je člověk ve své malosti, člověk tleskající pokryteckým farizeům. Ježíš přichází, aby proměňoval a rovnal cesty, ne aby tlachal na pavlači!
V dnešním evangelijním příběhu jsou dva z následovníků Pána Ježíše, kteří každý z nich představuje jednu krajnost. Filipovi stačí Ježíšovo oslovení „Následuj mne“, a on jde. Zatímco Natanael je doposledka nedůvěřivý. Natanael zná dobře starozákonní proroctví, a tak se ohrazuje k následovnictví Ježíše tím, „co dobrého může vzejít z Nazareta?“ Ví dobře, že mesiáš má přijít z města Davidova, ale o Ježíšovi se praví, že je z Nazareta. Odtud nikdy nic dobrého nepřišlo. Natanael zná moc dobře staletí tradovaná proroctví, on zná svět a už je otrávený všemi náboženskými demagogy. Slyšel už tolik falešných mesiášů a proroků. Zná chrámový kult, církev, a její faleš. Má plné zuby slibů a planých srdceryvných proslovů. Jen tak už jej něco nenadchne. Člověk je pořád stejný, jakákoliv revoluce, válka a politika nikam nevede. Člověk opět najde cestu do své bídy a dál bude podléhat ideologickým pohádkám. Ano, pohádkám. Vše je furt stejné, jsou jen pohádky a přání snílků před spaním, a pak ten nudný tvrdý pragmatický „skutečný život“, který si žádá ostražitost a nedůvěru. Nic nového se neděje, nic nového nepřijde. Každý z učenců, kněží, zachránců povídá jen pohádky.
Ale co se stane!? Potkává Ježíše, kterému stačí mu říci dvě věci. Zaprvé mu říká, že je dobrý žid a dobrý člověk. „Není v tobě lsti!“ Ty, cynik, nedůvěřivý muž, ty jsi dobrý člověk. A druhá zpráva, kterou Ježíš říká, se jeví nesrozumitelná. „Dříve, než k tobě přišel Filip, viděl jsem tě pod fíkem.“ A zde jsme často před tím nebezpečím, že si budeme tou zprávou říci něco zcela jiného, než co míní Ježíš. Co to znamená ležet pod fíkovníkem? Vždyť je to dost rozhodující pro Natanaelovo přijetí Pána Ježíše. Musíme postupovat uvážlivě.
Jestli Natanael Ježíše odmítal, bylo to zejména pro jeho původ, Nazaret. Ježíš byl také nazýván „Nazaretský“, hebrejsky „ha noçri“. Ale mezi ranými křesťany se obecně ujal takový dvojsmysl a humorná narážka tohoto „ha noçri“ na jiný starozákonní titul očekávaného mesiáše. Možná tento titul byl užíván i za Ježíšova života, a tak může být dokladem toho, že Pán Ježíš sám měl smysl pro humor a cit pro jazyk. V 2. knize Samuelově 7,12-14 i v Izajášovi 11,3b-11 se dočítáme, že přicházející král je označován jako „Výhonek“, hebrejsky „neçer“. Nazarejský - „ha noçri“ a výhonek z kmene Izai - „neçer“ jsou jedním (hebrejština totiž užívá jen souhlásek, tedy n-ç-r). Ježíš je přesvědčen, že toto Natanael pochopí a přijme jej jako očekávaného mesiáše ve chvíli, když mu oznámí zaslíbený příchod Hospodinův v duchu známého poselství veleknězi Jóšuovi (Zachariáš 3,6-10: A Hospodinův posel Jóšuovi dosvědčil: “Toto praví Hospodin zástupů: Budeš-li chodit po mých cestách a budeš-li střežit, co jsem ti svěřil, budeš obhajovat můj dům a střežit má nádvoří a já ti dám právo přicházet mezi ty, kteří zde stojí. – Nuže slyš, veleknězi Jóšuo, ty i tvoji druhové, kteří sedí před tebou: Tito muži jsou předzvěstí toho, že přivedu svého služebníka, zvaného Výhonek. Hle, tu je kámen, který kladu před Jóšuu: jeden kámen, na něm sedm očí. Já sám na něm vyryji znak, je výrok Hospodina zástupů, a odklidím nepravost této země v jediném dni. Onoho dne pak, je výrok Hospodina zástupů, pozvete jeden druhého pod vinnou révu a pod fíkovník.“)
A Natanaelovi to skutečně došlo, dovtípil se. Zjistil, že to měl celou dobu před očima. Ještě než k němu přišel Filip, on to věděl. Pouze nepřijal. Kristus byl celou dobu s ním, ale on přehlížel. Den Hospodinův, den spásy, království boží, mesiáš, byl s ním vždycky. Již tehdy v době jeho nedůvěry, odmítání všech náboženství, filosofií, pomocníků a farářů, Kristus byl s ním. On, dobrý člověk, již tehdy v době svého kamenného srdce, byl pozván pod fíkovník. I my, i všichni dobří lidé, jsme zváni pod fíkovník. Den, kdy Hospodin zástupů odklidí nepravosti země, nadešel. Ježíš přišel mezi nás.
Ježíš není o pohádkách. Není o líbivém a plamenném slibování. Ježíš i s tím naším cynismem dokáže hovořit. Ježíš s jistou mírou humoru, znalostí našich předsudků a všech našich lidských zkušeností, všech přečtených knih a shlédnutých filmů. Stále nově a nově k nám promlouvá a předává nám své evangelium. Evangelium, žádné pohádky!
Přijetí Ježíše. To, co dále praví Ježíš v našem evangelijním čtení, je uskutečnění Jákobova snu. To, co bylo starozákonním zaslíbením, v Ježíšovi se uskutečňuje. Hospodinův den soudu, zatracení a záchrany. S Pánem Ježíšem to vše se děje teď! Proto Natanaelovo kamenné srdce povolilo, pookřálo. Natanael sae naučil volat, žádat, dychtit. Natanael se naučil následovat!
Sestry a bratři, před Ježíšem neobstojí žádné kamenné srdce. Buďme si toho vědomi. Neklesejme na mysli, že je v našem kraji tak málo křesťanů. Vězte, že i mezi námi je hodně pochybovačů i těch, kteří ještě Krista nepřijali. Stejně věřte v to, že je mezi těmi, kdo se proti nám často staví, stále mnoho těch, kdo jsou v očích našeho Pána dobrými lidmi.
Všichni jsme zváni Hospodinem, všichni máme zvát každého, aby si společně s námi lehl pod vinnou révu a pod fíkovník. Den Hospodinův, Kristus v nás, je zde!
Amen