Moc naplněné naděje
Texty: Ezechiel 18,1-4.25-32; Filipským 2,1-13; Matouš 21,23-32
Písně: 95, 185
Sestry, bratři,
dnes nám opět evangelisté staví velekněží a starší lidu Izraele jako ty, kdo nevidí a neslyší. Matouš je tím více horlivý, protože na životním příběhu Ježíše ukazuje, jak se opakuje Starozákonní příběh Izraele, který došel naplnění svých zaslíbení. Ale jak tento lid s tou nabídkou Boha zacházel a zachází? Staví se proti němu, proti zákonu Božímu i proti evangeliu lásky Kristova. Tón, jaký slyšíme u Matouše, není nepodobný tomu tónu proroka Ezechiela, který napomíná Izrael a krále Joachina, kteří žijí v mylném zadostiučinění, když se spokojují s tím, že Hospodin je s nimi, že vždy jej zachrání, protože jsou přec lidem vyvoleným. Že ať hřešíme jakkoli, náš Bůh bude s námi a vždy se o nás postará. Je to hlas domýšlivé arogance a přesvědčené pýchy, který ukončili babyloňané v 6. století před Kristem, když tuto domýšlivost Izraele smetli.
Když se bavíme o té rozhořčenosti Matouše i Ezechiela, tane před námi základ toho, co teologové nazývají dějinami spásy. Úplně základním momentem v osobních dějinách spásy člověka, ať už se nazývá křesťanem, muslimem, buddhistou anebo nevěřícím, je okamžik rozhořčení. Rozhořčení, když člověk sleduje televizi, své sousedy anebo politiky a podnikatele, kteří se dopouští zvěrstev, lží, krádeží a jednání, které člověka nenechají chladným. Když vidíme, čeho všeho je člověk schopen proti jiným lidem. Kolik bolesti a neřádstva jsme sami sobě schopni učinit. Když v sobě cítíme ten silný hlas vzdoru, který volá „ne! Takhle dál ne!“ Je to síla, která přistupuje dovnitř nás a činí nás silně a vroucně zapálené proti zlu, které se proti nám řítí v různých podobách. Je to síla a moc, která nám umožňuje nevzdat se a nepodmaňovat se tomu, co je zjevně špatné. Je to náš vnitřní souhlas s tím, co k nám přistupuje jako to „neznáme“ a ještě ne zcela uskutečněné, přichází jako zcela nová cesta a možnost – jako vědomí možného nového, lepšího světa. Síla a naděje v lepší svět, jemuž my sami máme nyní přispět tím, že zakročíme proti bezpráví, které se děje.
Žel, bezpráví se zpravidla dopouští ti, kdo mají moc anebo sílu, kdo má politický mandát anebo zbraň. Matouš ty, kdo žijí ve své pýše a aroganci a disponují značnou mocí, nachází právě mezi zástupci chrámového kultu, kněží a farizeje. Oni byli ve své době právě těmi, kdo se uměl pohybovat v politice regionální a do určité míry i v politice s římskými místodržícími. Byli ti nejstudovanějšími a nejznalejšími Izraele. Sběhlí v právu, náboženství, lékařství, odborníci na čistý a spořádaný život. Vytvářeli celkovou image tomu, co dnes nazýváme „kultura“, udávali podmínky místní ekonomice, byli soudci každodennosti lidí. Disponovali samozřejmou autoritou, byli v centru života každého Izraelity.
A najednou tito mocní vidí, že mezi ně přichází něco nového. Něco, co svou autoritu a moc nemá podmíněnou politicky, kulturně ani společensky. Moc, která se nefixuje na chrám ani na žádný úřad. Přichází mezi ně chudák, který nic nemá, chudák „odnikud“. Ale tento muž přichází s mocí, jež je pro tyto „schopné a znalé“ potentáty nepochopitelná. Oni se bojí neznámého, které svou nesporností ohrožuje tu jejich moc formální. Rádi by ho prohlédly a ukázali mu opět jeho místo, které by nezpochybňovalo autoritu kněží. A tak jej oslovují, se svou samozřejmou arogancí a sebevědomou pýchou jako někdo, kdo si je vědom své nadřazenosti.
Ale Ježíš přichází jako ta naděje, která se uskutečňuje, když lidé křičí zoufalé „ne!“. S Ježíšem přichází nový lepší svět. Lidé se kolem něj obrací k životu, on léčí, on vyvádí lidi ze zármutku a přivádí k Bohu, který byl po staletí schováván za chrámovou oponu, aby je opět naučil oslovovat jej jako milujícího nebeského Otce. V Ježíši přichází skutečná naděje na zítřejší lepší svět pro ty, kdo si zoufají.
A je to Ježíš, který předstupuje před tyto potentáty, aby nad nimi vyřkl slovo soudu. Říká: „Jste pyšní a sebevědomí, Bůh je spíše při celnících a nevěstkách.“ Celníci, ti kolaboranti s římskou okupační vládou, a nevěstky, které v hříchu rodí spratky s římskými vojáky a znečišťují tak ten Hospodinem vyvolený Izrael pošpiněnou krví, to jsou ti, kdo slyší povolání k práci na vinici Páně a kdo spěchá vstříc království božímu. Celníci a nevěstky slyší a obrací se. Oni jsou novým Izraelem, který přináší spásu celému světu. Bůh přináší záchranu v lidech a prostřednictvím nich.
A co ti velekněží?
Když se bavíme o pokušení ve Starém zákonu, jedním je, pakliže ignorujeme naše hříchy. Jiným je, když jsme přesvědčeni o našem vysokém mravním standartu, z něhož soudíme hříchy druhých. Jsme si tak jisti, že téměř jasně víme, co by si o tom anebo o onom myslel Bůh, co by se mu líbilo a co ne. Je nám jisté, co by Bůh odsoudil, a tak to také zavrhneme. Ale dopouštíme se toho, že je to náš soud, který vyřkneme za Boha, jehož už vlastně nepotřebujeme. Ale jediný standard mravního standardu je On, nikoli my. Jenom On je soudce. Co je to za jistotu všech těch kněží, farizeů, králů Joachinů? Známe takové iluzorní postoje jako: „Můj život je dobrý. Já jsem mravný. Mé hříchy jsou omluvitelné. Bůh mne přeci stvořil s mými vrtochy a rozmary. Je to jeho vůle, že jsem takový, jaký jsem.“ Ale to jsou ty nejodpornější postoje, které Bůh zatracuje. To je rouhání proti Duchu svatému, které zůstane neodpuštěno. Ježíš praví (L 12,10): „Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude.“
Věčná otázka křesťanova, kým je mi Ježíš, najednou není tou zásadní. Handrkování se s Kristem, s tou jedinou cestou nabízenou nám Bohem, není tím, pro což bychom měli být navěky zatraceni. Diskuze nad touto cestou může být dílem našeho duchovního hledání. Ale zatracení přichází pro toho, kdo o této cestě ví, tuto cestu zná, a přesto se proti ní staví na odpor. To je rouhání se Duchu svatému. Když nepouštíme Boha na tento svět, když nepřejeme jeho dílu milosti. Když myslíme jen sami na sebe, když sami soudíme. Pak nepřinášíme záchranu lidem, ale přinášíme nepokoj. Pak budou lidé zrovna kvůli nám zoufale volat to rozhořčené „ne!“.
Přemýšlejme nad slovy Ježíše Krista. Dnes ve slovech evangelia nehovořil o sobě ale o moci, která jej doprovází. Teologicky bychom mohli říci, že se nebavíme ani tak o christologii ale o jádru teologie. Bavíme se o vyléčení, o zvěsti pokojného lepšího světa, o důvěře a lásce k bližnímu, o pokoji, o Bohu mezi námi. Radujeme se z nabízené cesty z Egypta, domu otroctví a zoufalství, z blízkosti Ducha Božího, radujeme se z cesty naděje, když společně s mocí Kristem nám svěřenou křičíme „NE!“ proti ukrutnostem světa a člověka. My jako církev si z toho vezměme, že nikoli naše specifické názory, liturgie anebo poučky někoho zajímají – to vše může zůstat tím neprůhledným smetím, které lidi může rozčilovat. Pakliže nepřineseme naději v boji proti zlu a bezpráví tohoto světa. Když nepřivedeme Krista. Nezapomínejme, že záchrana přichází v lidech a prostřednictvím nic – v nás a prostřednictvím nás, z milosti Boží!
Pak bude všemi milována i církev, její liturgie a její postoje.
Slovy apoštola Pavla, ať jsme jedné mysli, ať jsme stejné lásky a jednoho smýšlení. Nevaďme se mezi sebou, ale navzájem si v radosti služme! Přinesme sobě i tomuto světu záchranu. „Nechť je mezi námi téhož smýšlení, jako v Kristu Ježíši!“
Amen